HISTORIE ZÁMKU KLEČŮVKA
Zámecké sídlo
v Klečůvce stojí už tři století, ale obec sama je
ještě starší. Ves Klečůvka se v historických pramenech poprvé připomíná
r. 1397, kdy náležela v roce 1397 ke Zlínu. Tehdy od markraběte Jošta Lucemburského přešla (spolu s jinými blízkými
majetky) do rukou Zdeňka ze Šternberka. Ten ji připojil k rozsáhlému panství
lukovskému, jehož součástí pak zůstala víc než dvě a půl století. Když
pan Šternberk r. 1397 ves přebíral, bylo její jméno zapsáno v podobě
Klyczowka, v pozdějších dobách je pak čteme ve formě Kličůvka (1481), Klíčuovka
(1516), po čase se ustálilo pojmenování Klečůvka. Při
lukovském panství
ves setrvávala až do 17. století a její obyvatelé se za třicetileté války
připojili k valašským povstáním proti Habsburkům, takže pak neušli trestům:
r. 1644 císařští nechali popravit klečůvského fojta Martina, tři zdejší
usedlíci se museli skrývat, další z nich byl odzbrojen.
Lukovští hradní páni baroni
Minkvicburkové se v polovině 17. století dostali do finančních potíží a
ve vleklých zápasech proti věřitelům se jejich jmění tenčilo. To byl také
důvod, proč musela být od lukovského panství odtržena ves Klečůvka, aby
ji v únoru 1662 převzal jeden z věřitelů rytíř Jan Kryštof Zehentner z
Reichersdorfu. Odloučením od Lukova získala Klečůvka nové postavení -
stala se samostatným feudálním statkem. Zehentnerovo šlechtictví nebylo příliš
starobylé a také jeho majetkové poměry byly dost skromné, ale jako přísedící
moravského královského tribunálu měl nový klečůvský pán přece jen
vlivné postavení mezi vyššími zemskými úředníky. Zdržoval se hlavně v
Brně a odlehlému klečůvskému statku věnoval zřejmě jen nejnutnější
pozornost. Postaral se, aby se tu zřizovaly vrchnostenské hospodářské
objekty jako byl mlýn nebo palírna a spolu s nimi se ve vsi už roku 1667 připomíná
také "vrchnostenské obydlí", což byl zřejmě skromnější,
narychlo upravený objekt zřízený z bývalé poddanské usedlosti. Klečůvské
vrchnostenské obydlí Zehentner asi sotva využíval, neboť zdejší statek
odprodal už v září 1667 baronu Melicharovi Ledenickému z Ledenic za 2 300 zlatých.
Ledenický tu vládl jen pár let a brzy prodal Klečůvku rytíři Františku
Jakubovi Rejtinovi z Varjelit, jenž byl zdejším pánem roku 1671.
Rozsah vrchnostenského hospodaření ve vesnici se zatím
podstatně rozšířil, protože onoho r. 1671
se zde k panským objektůmpočítaly dvůr, palírna, mlýn,
valcha, pivovar, sladovna a sušírna, obydlí vrchnosti se tehdy zvlášť neuvádí,
souviselo snad s objektem
dvora. Rytíř Rejtin hospodařil na Klečůvce několik let, ale už r. 1673 ji
prodal baronu Janu Bedřichovi z Minkvicburku, jenž ji znovu připojil k lukovskému
panství.
Po smrti Jana Bedřicha r. 1678 dědili Lukov jeho synové Jan Adam,vládu na
panství ale stále komplikovali věřitelé a za těchto okolností se stalo,
že mladší z bratrů Jan Adam převzal do užívání kolem r.1688
vsi Klečůvku a Veselou. Na tomto majetkovém dilu měl i své sídlo
– po r. 1690 trvale bydlel na Klečůvce a zdržoval se tu až do své smrti
roku 1698. Jeho klečůvské sídlo, označené r. 1701 jako panské obydlí, mělo
svůj personál a bylo pohodlně po šlechticku zařízeno, jak zaznamenává inventář
pořízený r. 1701. K výzdobě obytných prostorů tu patřilo sedmnáct
obrazů (náboženské výjevy, krajiny, portréty), pán tu měl vedle oblečení,
paruky a dalších potřeb také dost zbraní (mj. 8 párů pistolí, pušky,
kordy), jezdeckou výstroj a také malý turecký stan, zůstalo tu po něm také
53 knih. Dobře vybavené sídlo zůstalo obydleno i po smrti Jana Adama
Minkvicburka , protože tu zůstali bydlet(zřejmě až do r. 1710) jeho vdova a
dcera. Zatímco panské obydlí na Klečůvce užívali někteří členové
rodiny, vlastnická práva k lukovskému panství náležela staršímu z obou
bratrů Janu Bedřichovi z Minkvicburku. Ten nakonec neuspěl v dlouhém zápasu proti věřitelům a musel Lukov prodat. Učinil
tak r. 1710 , ale v prodejní smlouvě si vyhradil jednu vyjímku- od
lukovského panství odtrhl vsi Klečůvku
a Veselou, aby si je mohl nadále ponechat. Klečůvka se opět stala sídlem
samostatného feudálního statku, tentokrát už natrvalo. Baron Jan Bedřich
Minkvicburk se r. 1710 přestěhoval na Klečůvku a s početnou rodinou
pak střídavě pobýval na tomto venkovském sídle i ve svém nákladně zřízeném
domě v Olomouci. Na Klečůvce
zemřela r. 1715 jeho manželka Regina Antonie a tehdy pán začal usilovat ,
aby mu biskupská konsistoř povolila zřídit na zdejším sídle domácí
kapli; jednání se ale protahovalo a stárnoucí Jan Bedřich se kaple už nedočkal,
zemřel v Olomouci v červnu 1727 a o dědictví se měly podělit
jeho děti, 5 synů a 1 dcera. Tři mladší synové se dali do vojenské služby,
jistě i proto , aby si existenčně pomohli: Krištof Erdman se dostal se svým
plukem r. 1727 až na dalekou Sicílii, Ferdinand Josef sloužil jako
obrlajtnant , nejmladší Jan Josef to postupem doby dotáhl až na plukovníka
kyrysníků a padl potom ve válce proti Turkům . Po smrti Jana Bedřicha zůstával
majetek ještě pár let nerozdělen a společné správě zatím podléhal i
klečůvský statek s oběma vesnicemi (Klečůvkou a Veselou) a panskými
objekty; v klečůvském dvoře se tehdy chovalo hodně dobytka a bylo
zvelebeno i zdejší panské sídlo, neboť bratři Minkvicburkové získali
konečně r.1728 povolení zřídit domácí kapli. Při dělení dědictví
r.1730 se čtyři z bratrů spokojili s podílem v pěnězích ,
takže klečůvský statek ( oceněný na 13000 zlatých ) mohl zůstat nerozdělený
a Rudolf Matyaš z Minkvicburku ho tehdy převzal jako celek. Za něj panská
domácnost naplnila zdejší sídlo živějším ruchem, kromě baronovy rodiny
se šesti dětmi tu často bydleli i pánův starší bratr František Karel a
potom nějaký čas také jeho dva osiřelí synovci. Minkvicburské sídlo na
Klečůvce se v této době označuje jako zámek, jehož kapli biskupská
konsistoř opakovaně potvrzovala (1735, 1742, 1750). K vybavení této domácí
kaple patřil také oltářní obraz v pozlaceném rámu.
O tehdejším zařízení
obytných místností zámku nemáme bohužel přesné zprávy, víme jen , že
baron tu měl nějaké zbraně, ve sklepech se skladovalo víno. Rudolf Matyaš
Minkvicburk zemřel r. 1745 a
statek zdědili jeho nezletilé děti Anna, Jan Bedřich, Ferdinand, Františka,
Josef a Zuzana. Starala se o ně vdova Marie Emerencie, ale nezůstala na zdejším
zámku dlouho; Podruhé se provdala a o Klečůvku ztratila zájem i pro potíže
s věřiteli. Kolem roku 1750 vdova bydlela, zřejmě i s dětmi, u
druhého manžela a nedlouho poté byla Klečůvka roku 1755 exekuční komisí
odevzdána (v ceně 18 000 zlatých) hlavnímu věřiteli baronu Josefu Petrášovi.
Ten měl sídlo v Nových Zamcích u Nesovic, kam nechal převézt nějaké
věci z klečůvské zámecké kaple; neměl v úmyslu si Klečůvku
ponechat a už v září 1758 ji prodal za 19 000 zlatých rytíři Karlu
Josefu Stiebigovi. |
|
|
Baron Josef Petráš |
Exekuční komise zaznamenala na Klečůvce v roce
1755 „v hlavních zdech vystavěný a střechou krytý zámek“, v prodejní
smlouvě roku 1758 je pak objekt popsán jako „vrchnostenské sídlo se všemi
k němu příslušejícími obydlími, starými a nově zřízenými
budovami“. Obě zprávy lze zřejmě vyložit tak, že k původnímu zámeckému
obydlí nověji přibyla další část, aby se rozšířily obytné prostory.
Začali s ní určitě už Minkvicburkové, ale na dokončení nestačili;
práce asi načas uvázly a roku 1755 zde stála zastřešená hrubá stavba. Za
Petráše dílo asi nepokročilo a roku 1758 převzal nehotové zámecké sídlo
se starými i novými částmi rytíř Stiebig a teprve on práce dokončil,
ozdobil hlavní vchod svým erbem a roku 1770 pak ještě žádal olomouckou
konsistoř o povolení ke zřízení domácí kaple.
|
Podle těchto
několika
trochu neurčitých zmínek můžeme usuzovat, že stavební práce prováděné
kolem roku 1755 daly klečůvskému zámku větší rozsah a zřejmě dnešní
charakter. Zámku jako svému sídlu věnovali majitelé největší pozornost,
ale poblíž stály také další vrchnostenské objekty sloužící hospodářským
účelům. Rytíř Karel Josef Stiebig, nový tdější pán, pocházel ze zámožné
brněnské rodiny a prožil vzestupnou životní dráhu: získal šlechtictví
(1721) a brzy i rytířský titul (1728) a domohl se vlivného postavení mezi
hodnostáři zemských úřadů v Brně.Udržoval na Klečůvce zámeckou
kapli (roku 1777 žádal o další povolení). Z
Brna bylo na Klečůvku dost daleko, ale Stiebig sem stále víc tíhl.
Na Klečůvce pak zemřel na jaře 1783 ve vysokém věku 79 let a
dodnes ho připomíná jeho náhrobek v želechovickém kostele.Zámek
se statkem dědil jeho syn Jan František, jenž také prodělal úspěšnou
karieru a v brněnských úředních kruzích měl pevné postavení
jako komorník zemských desek a potom přísedící královského
tribunálu. |
Erb rodu Stiebigů |
Tento vzdělaný, pozoruhodný člověk dával přednost pobytu v Brně s tamním
živým společenským a kulturním ruchem a nakonec se rozhodl odlehlý klečůvský
statek prodat. Novým pánem se tu stal rytíř František Haynisch z
Haydenburku, jenž Klečůvku od Stiebiga koupil v lednu 1798 za 25000 zlatých.
Rytíř zemřel roku 1816 a klečůvský statek dědil jeho nejmladší syn Jan,
jenž zde bydlel s manželkou a pěti dětmi. Zámek byl nyní trvale obýván a
majitel nechal jeho okolí zvelebit, kromě starší nevelké okrasné zahrady
(připomínané roku 1820) dostaly zahradní či parkovou úpravu přilehlé
pozemky. Rytíř Jan Haydenburk zemřel roku 1832 a z inventářů pořízených
po jeho smrti (1833, 1836) vyčteme něco bližšího o podobě jeho sídla. klečůvský
zámek je tu popsán jako budova postavená z kamene a pálených cihel, krytá
dobrou šindelovou střechou; objekt sestával z hlavní budovy a vybíhajícího
křídla a zaujímal půdorys ve tvaru písmene L. Takto vypadá i dnes. V suterénu
byly dva velké klenuté sklepy, místnosti v přízemí byly také klenuté a
jejich podlahy vesměs dlážděné cihlami. V přízemním podlaží byla mj.
dobře vybavená jídelna, tři pokoje, kuchyně a spíž a ještě tři další
místnosti. V prvním patře, honosněji vybaveném, bylo osm prostorných obytných
místností - mj. jídelna, reprezentačně zařízený salón, pokoje pro pána,
paní a děti. Stěny zdobilo několik desítek obrazů (portréty, lovecké a námořní
scény, náboženské výjevy), visela tu zrcadla, v pánově pokoji byly nějaké
zbraně. Na zařízení a nábytku byla ale patrná sešlost a opotřebovanost,
v budově bylo třeba vyměnit okna a leccos opravit. V penězích byl roku 1836
zámek oceněn na 5 450 zlatých. Po smrti Jana Haydenburka zůstali na zámku
synové František a Josef a dcery Amálie, Františka a Anna. Z nich byl
plnoletý pouze nejstarší František, jenž se prozatím ujal správy majetku,
ale vyhlídky do budoucna nebyly příliš nadějné; každý ze sourozenců čekal
svůj podíl, a tak nezbylo než Klečůvku prodat a podělit se penězi; stalo
se tak počátkem roku 1837, kdy byl statek prodán v dražbě za 32 305 zlatých.
Podle vyprávění prý zchudlý rytíř Haydenburk tady zůstal a žil pak ještě
dlouhá léta v bídě.
Klečůvský statek
koupil roku 1837 baron Klaudius Bretton, majitel sousedního zlínského panství.
Byl známý jako schopný hospodář, jenž na svých majetcích zaváděl pokročilé
způsoby pěstování plodin a chovu dobytka; postupoval tak i na nově získaném
klečůvském statku.
Na zámku v Klečůvce ani nebydlel, jeho hlavní residencí
byl zlínský zámek. V lednu 1848 Klečůvku oddělil od zlínského panství a
odevzdal ji svému staršímu synu Klaudiu Vilémovi. Mladý Klaudius Vilém
Bretton vládl na Klečůvce jen něco přes rok; zanedlouho totiž po otci zdědil
Zlín, a tak v červnu 1849 odstoupil klečůvský velkostatek svému mladšímu
bratru Oktaviovi. Tomu se stala Klečůvka trvalým sídlem a mnohé nasvědčuje,
že právě Oktavius Bretton nechal provést na zdejším zámku rozsáhlé úpravy
(na krovech zámecké budovy se dochoval letopočet 1854). Tento pán ale neměl
schopnost udržet majetek a brzy tu dohospodařil; zámek s dvorem a s pozemky
od něj roku 1858 koupil za 33000 zlatých rytíř Cyrus Gyra. Tento rytíř se
zabydlel na zdejším zámku, ale pobýval také ve Vídni, kde se roku 1859
narodil jeho syn Konstantin. Ten se jako dvaadvacetiletý ujal majetku poté,
kdy Cyrus zemřel v září 1881 a byl pochován na želechovickém hřbitově.
Konstantin se hospodaření přilíš nevěnoval a správu statku přenechal nájemci
(v 80.-90. 19. století), majetek se mu dařilo udržet pohromadě. Konstantin
zemřel v červnu 1918 a také on byl pohřben na hřbitově v Želechovicích. Jeho dědicem byl syn Jiří, jenž ale rozsah majetku neudržel; nejprve od
velkostatku odpadlo asi 11 ha, které v době pozemkové reformy (1920) převzali
dlouhodobí pachtýři, citelnějším úbytkem pak ale byl odprodej pozemků
firmě Baťa ve 30. letech.
Zámek v roce 1948
Zámek v roce 1978
Text a obrázky použity z knihy Zámek
Klečůvka od Z. Pokludy
|