Zámecké sídlo v Klečůvce stojí už tři století, ale obec sama je ještě starší. Ves Klečůvka se v historických pramenech poprvé připomíná r. 1397, kdy náležela v roce 1397 ke Zlínu. Tehdy od markraběte Jošta Lucemburského přešla (spolu s jinými blízkými majetky) do rukou Zdeňka ze Šternberka. Ten ji připojil k rozsáhlému panství lukovskému, jehož součástí pak zůstala víc než dvě a půl století. Když pan Šternberk r. 1397 ves přebíral, bylo její jméno zapsáno v podobě Klyczowka, v pozdějších dobách je pak čteme ve formě Kličůvka (1481), Klíčuovka (1516), po čase se ustálilo pojmenování Klečůvka. Při lukovském panství ves setrvávala až do 17. století a její obyvatelé se za třicetileté války připojili k valašským povstáním proti Habsburkům, takže pak neušli trestům: r. 1644 císařští nechali popravit klečůvského fojta Martina, tři zdejší usedlíci se museli skrývat, další z nich byl odzbrojen. Lukovští hradní páni baroni Minkvicburkové se v polovině 17. století dostali do finančních potíží a ve vleklých zápasech proti věřitelům se jejich jmění tenčilo. To byl také důvod, proč musela být od lukovského panství odtržena ves Klečůvka, aby ji v únoru 1662 převzal jeden z věřitelů rytíř Jan Kryštof Zehentner z Reichersdorfu. Odloučením od Lukova získala Klečůvka nové postavení - stala se samostatným feudálním statkem. Zehentnerovo šlechtictví nebylo příliš starobylé a také jeho majetkové poměry byly dost skromné, ale jako přísedící moravského královského tribunálu měl nový klečůvský pán přece jen vlivné postavení mezi vyššími zemskými úředníky. Zdržoval se hlavně v Brně a odlehlému klečůvskému statku věnoval zřejmě jen nejnutnější pozornost. Postaral se, aby se tu zřizovaly vrchnostenské hospodářské objekty jako byl mlýn nebo palírna a spolu s nimi se ve vsi už roku 1667 připomíná také "vrchnostenské obydlí", což byl zřejmě skromnější, narychlo upravený objekt zřízený z bývalé poddanské usedlosti. Klečůvské vrchnostenské obydlí Zehentner asi sotva využíval, neboť zdejší statek odprodal už v září 1667 baronu Melicharovi Ledenickému z Ledenic za 2 300 zlatých. Ledenický tu vládl jen pár let a brzy prodal Klečůvku rytíři Františku Jakubovi Rejtinovi z Varjelit, jenž byl zdejším pánem roku 1671. Rozsah vrchnostenského hospodaření ve vesnici se zatím podstatně rozšířil, protože onoho r. 1671  se zde k panským objektůmpočítaly dvůr, palírna, mlýn, valcha, pivovar, sladovna a sušírna, obydlí vrchnosti se tehdy zvlášť neuvádí, souviselo  snad s objektem dvora. Rytíř Rejtin hospodařil na Klečůvce několik let, ale už r. 1673 ji prodal baronu Janu Bedřichovi z Minkvicburku, jenž ji znovu připojil k lukovskému panství. Po smrti Jana Bedřicha r. 1678 dědili Lukov jeho synové Jan Adam,vládu na panství ale stále komplikovali věřitelé a za těchto okolností se stalo, že mladší z bratrů Jan Adam převzal do užívání kolem r.1688 vsi Klečůvku a Veselou. Na tomto majetkovém dilu měl i své sídlo – po r. 1690 trvale bydlel na Klečůvce a zdržoval se tu až do své smrti roku 1698. Jeho klečůvské sídlo, označené r. 1701 jako panské obydlí, mělo svůj personál a bylo pohodlně po šlechticku zařízeno, jak zaznamenává inventář pořízený r. 1701. K výzdobě obytných prostorů tu patřilo sedmnáct obrazů (náboženské výjevy, krajiny, portréty), pán tu měl vedle oblečení, paruky a dalších potřeb také dost zbraní (mj. 8 párů pistolí, pušky, kordy), jezdeckou výstroj a také malý turecký stan, zůstalo tu po něm také 53 knih. Dobře vybavené sídlo zůstalo obydleno i po smrti Jana Adama Minkvicburka , protože tu zůstali bydlet(zřejmě až do r. 1710) jeho vdova a dcera. Zatímco panské obydlí na Klečůvce užívali někteří členové rodiny, vlastnická práva k lukovskému panství náležela staršímu z obou bratrů Janu Bedřichovi z Minkvicburku. Ten nakonec neuspěl v dlouhém zápasu proti věřitelům a musel Lukov prodat. Učinil tak r. 1710 , ale v prodejní smlouvě si vyhradil jednu vyjímku- od lukovského panství odtrhl vsi Klečůvku  a Veselou, aby si je mohl nadále ponechat. Klečůvka se opět stala sídlem samostatného feudálního statku, tentokrát už natrvalo. Baron Jan Bedřich Minkvicburk se r. 1710 přestěhoval na Klečůvku a s početnou rodinou pak střídavě pobýval na tomto venkovském sídle i ve svém nákladně zřízeném domě v Olomouci. Na Klečůvce zemřela r. 1715 jeho manželka Regina Antonie a tehdy pán začal usilovat , aby mu biskupská konsistoř povolila zřídit na zdejším sídle domácí kapli; jednání se ale protahovalo a stárnoucí Jan Bedřich se kaple už nedočkal, zemřel v Olomouci v červnu 1727 a o dědictví se měly podělit jeho děti, 5 synů a 1 dcera. Tři mladší synové se dali do vojenské služby, jistě i proto , aby si existenčně pomohli: Krištof Erdman se dostal se svým plukem r. 1727 až na dalekou Sicílii, Ferdinand Josef sloužil jako obrlajtnant , nejmladší Jan Josef to postupem doby dotáhl až na plukovníka kyrysníků a padl potom ve válce proti Turkům . Po smrti Jana Bedřicha zůstával majetek ještě pár let nerozdělen a společné správě zatím podléhal i klečůvský statek s oběma vesnicemi (Klečůvkou a Veselou) a panskými objekty; v klečůvském dvoře se tehdy chovalo hodně dobytka a bylo zvelebeno i zdejší panské sídlo, neboť bratři Minkvicburkové získali konečně r.1728 povolení zřídit domácí kapli. Při dělení dědictví r.1730 se čtyři z bratrů spokojili s podílem v pěnězích , takže klečůvský statek ( oceněný na 13000 zlatých ) mohl zůstat nerozdělený a Rudolf Matyaš z Minkvicburku ho tehdy převzal jako celek. Za něj panská domácnost naplnila zdejší sídlo živějším ruchem, kromě baronovy rodiny se šesti dětmi tu často bydleli i pánův starší bratr František Karel a potom nějaký čas také jeho dva osiřelí synovci. Minkvicburské sídlo na Klečůvce se v této době označuje jako zámek, jehož kapli biskupská konsistoř opakovaně potvrzovala (1735, 1742, 1750). K vybavení této domácí kaple patřil také oltářní obraz v pozlaceném rámu.

O tehdejším zařízení obytných místností zámku nemáme bohužel přesné zprávy, víme jen , že baron tu měl nějaké zbraně, ve sklepech se skladovalo víno. Rudolf Matyaš Minkvicburk zemřel r. 1745 a statek zdědili jeho nezletilé děti Anna, Jan Bedřich, Ferdinand, Františka, Josef a Zuzana. Starala se o ně vdova Marie Emerencie, ale nezůstala na zdejším zámku dlouho; Podruhé se provdala a o Klečůvku ztratila zájem i pro potíže s věřiteli. Kolem roku 1750 vdova bydlela, zřejmě i s dětmi, u druhého manžela a nedlouho poté byla Klečůvka roku 1755 exekuční komisí odevzdána (v ceně 18 000 zlatých) hlavnímu věřiteli baronu Josefu Petrášovi. Ten měl sídlo v Nových Zamcích u Nesovic, kam nechal převézt nějaké věci z klečůvské zámecké kaple; neměl v úmyslu si Klečůvku ponechat a už v září 1758 ji prodal za 19 000 zlatých rytíři Karlu Josefu Stiebigovi.

Baron Josef Petráš

  Exekuční komise zaznamenala na Klečůvce v roce 1755 „v hlavních zdech vystavěný a střechou krytý zámek“, v prodejní smlouvě roku 1758 je pak objekt popsán jako „vrchnostenské sídlo se všemi k němu příslušejícími obydlími, starými a nově zřízenými budovami“. Obě zprávy lze zřejmě vyložit tak, že k původnímu zámeckému obydlí nověji přibyla další část, aby se rozšířily obytné prostory. Začali s ní určitě už Minkvicburkové, ale na dokončení nestačili; práce asi načas uvázly a roku 1755 zde stála zastřešená hrubá stavba. Za Petráše dílo asi nepokročilo a roku 1758 převzal nehotové zámecké sídlo se starými i novými částmi rytíř Stiebig a teprve on práce dokončil, ozdobil hlavní vchod svým erbem a roku 1770 pak ještě žádal olomouckou konsistoř o povolení ke zřízení domácí kaple. 

Podle těchto několika trochu neurčitých zmínek můžeme usuzovat, že stavební práce prováděné kolem roku 1755 daly klečůvskému zámku větší rozsah a zřejmě dnešní charakter. Zámku jako svému sídlu věnovali majitelé největší pozornost, ale poblíž stály také další vrchnostenské objekty sloužící hospodářským účelům. Rytíř Karel Josef Stiebig, nový tdější pán, pocházel ze zámožné brněnské rodiny a prožil vzestupnou životní dráhu: získal šlechtictví (1721) a brzy i rytířský titul (1728) a domohl se vlivného postavení mezi hodnostáři zemských úřadů v Brně.Udržoval na Klečůvce zámeckou kapli (roku 1777 žádal o další povolení). Z Brna bylo na Klečůvku dost daleko, ale Stiebig sem stále víc tíhl. Na Klečůvce pak zemřel na jaře 1783 ve vysokém věku 79 let a dodnes ho připomíná jeho náhrobek v želechovickém kostele.Zámek se statkem dědil jeho syn Jan František, jenž také prodělal úspěšnou karieru a v brněnských úředních kruzích měl pevné postavení jako komorník zemských desek a potom přísedící královského tribunálu.

Erb rodu Stiebigů

     Tento vzdělaný, pozoruhodný člověk dával přednost pobytu v Brně s tamním živým společenským a kulturním ruchem a nakonec se rozhodl odlehlý klečůvský statek prodat. Novým pánem se tu stal rytíř František Haynisch z Haydenburku, jenž Klečůvku od Stiebiga koupil v lednu 1798 za 25000 zlatých. Rytíř zemřel roku 1816 a klečůvský statek dědil jeho nejmladší syn Jan, jenž zde bydlel s manželkou a pěti dětmi. Zámek byl nyní trvale obýván a majitel nechal jeho okolí zvelebit, kromě starší nevelké okrasné zahrady (připomínané roku 1820) dostaly zahradní či parkovou úpravu přilehlé pozemky. Rytíř Jan Haydenburk zemřel roku 1832 a z inventářů pořízených po jeho smrti (1833, 1836) vyčteme něco bližšího o podobě jeho sídla. klečůvský zámek je tu popsán jako budova postavená z kamene a pálených cihel, krytá dobrou šindelovou střechou; objekt sestával z hlavní budovy a vybíhajícího křídla a zaujímal půdorys ve tvaru písmene L. Takto vypadá i dnes. V suterénu byly dva velké klenuté sklepy, místnosti v přízemí byly také klenuté a jejich podlahy vesměs dlážděné cihlami. V přízemním podlaží byla mj. dobře vybavená jídelna, tři pokoje, kuchyně a spíž a ještě tři další místnosti. V prvním patře, honosněji vybaveném, bylo osm prostorných obytných místností - mj. jídelna, reprezentačně zařízený salón, pokoje pro pána, paní a děti. Stěny zdobilo několik desítek obrazů (portréty, lovecké a námořní scény, náboženské výjevy), visela tu zrcadla, v pánově pokoji byly nějaké zbraně. Na zařízení a nábytku byla ale patrná sešlost a opotřebovanost,  v budově bylo třeba vyměnit okna a leccos opravit. V penězích byl roku 1836 zámek oceněn na 5 450 zlatých. Po smrti Jana Haydenburka zůstali na zámku synové František a Josef a dcery Amálie, Františka a Anna. Z nich byl plnoletý pouze nejstarší František, jenž se prozatím ujal správy majetku, ale vyhlídky do budoucna nebyly příliš nadějné; každý ze sourozenců čekal svůj podíl, a tak nezbylo než Klečůvku prodat a podělit se penězi; stalo se tak počátkem roku 1837, kdy byl statek prodán v dražbě za 32 305 zlatých. Podle vyprávění prý zchudlý rytíř Haydenburk tady zůstal a žil pak ještě dlouhá léta v bídě.

Klečůvský statek koupil roku 1837 baron Klaudius Bretton, majitel sousedního zlínského panství. Byl známý jako schopný hospodář, jenž na svých majetcích zaváděl pokročilé způsoby pěstování plodin a chovu dobytka; postupoval tak i na nově získaném klečůvském statku.  Na zámku v Klečůvce ani nebydlel, jeho hlavní residencí byl zlínský zámek. V lednu 1848 Klečůvku oddělil od zlínského panství a odevzdal ji svému staršímu synu Klaudiu Vilémovi. Mladý Klaudius Vilém Bretton vládl na Klečůvce jen něco přes rok; zanedlouho totiž po otci zdědil Zlín, a tak v červnu 1849 odstoupil klečůvský velkostatek svému mladšímu bratru Oktaviovi. Tomu se stala Klečůvka trvalým sídlem a mnohé nasvědčuje, že právě Oktavius Bretton nechal provést na zdejším zámku rozsáhlé úpravy (na krovech zámecké budovy se dochoval letopočet 1854). Tento pán ale neměl schopnost udržet majetek a brzy tu dohospodařil; zámek s dvorem a s pozemky od něj roku 1858 koupil za 33000 zlatých rytíř Cyrus Gyra. Tento rytíř se zabydlel na zdejším zámku, ale pobýval také ve Vídni, kde se roku 1859 narodil jeho syn Konstantin. Ten se jako dvaadvacetiletý ujal majetku poté, kdy Cyrus zemřel v září 1881 a byl pochován na želechovickém hřbitově. Konstantin se hospodaření přilíš nevěnoval a správu statku přenechal nájemci (v 80.-90. 19. století), majetek se mu dařilo udržet pohromadě. Konstantin zemřel v červnu 1918 a také on byl pohřben na hřbitově v Želechovicích. Jeho dědicem byl syn Jiří, jenž ale rozsah majetku neudržel; nejprve od velkostatku odpadlo asi 11 ha, které v době pozemkové reformy (1920) převzali dlouhodobí pachtýři, citelnějším úbytkem pak ale byl odprodej pozemků firmě Baťa ve 30. letech.

Zámek v roce 1948

Zámek v roce 1978

Text a obrázky použity z knihy Zámek Klečůvka od Z. Pokludy